HISTORIE SOUBORU

Hlasy

První hlas:Trnky pořezané

Druhý hlas: Branka otevřítá

Třetí hlas: Stodola zas plná sena

Čtvrtý hlas: Pluh v trávě zaprstený

Pátý hlas: Dřevo u kamení

Šestý hlas: Hruška zlomená

Sedmý hlas: Smrky pod nebem

Osmý hlas: Ptáci za trámem

Devátý hlas: Cestička zarostená

Desátý hlas: Rosy na listoch

Jedenáctý hlas: V rosách světel

Dvanáctý hlas: Voda ve studni

Třináctý hlas: Ticho tu je

Čtrnáctý hlas: Vánek po ledu strachem popraskaném…

Antonín: Doma su…doma…

Martin Františák: Doma

 

Budeme-li se probírat historií divadelního souboru v Karolince, dnes nazvaném Divadelní soubor Jana Honsy Karolinka, bude na počátku našeho ohlížení stát zažloutlá fotografie skupinky ochotníků s divadelní cedulí v popředí. Jasně z ní přečteme titul hry, ale rok uvedení se ztrácí v ohybu plakátu. Víc neprozradí ani poštovní razítko na druhé straně. Jisté je tedy pouze to, že šlo o hru Anděl strážný uvedenou 2. května roku – nejspíše1905. Poštovní razítko, které by potvrdilo stanovený rok s jistotou, také schází. Na zadní straně fotografie – pohlednice stojí pouze toto:

„Ctěný pan
Ferda Drozd,
Brno

Milý!

Dík za vzpomínku. Zasílám Ti pohlednici z divadelního představení Strážný anděl, které jsme svého času sehráli. To mrkáš, jaký máme ještě ensemble.   J. Čablík, Jos. Frydrych“

K určení data vzniku divadelního souboru tedy posloužily vzpomínky pamětníků. Podle rozhovorů s těmi, kteří zachycené osoby poznali, byl nakonec stanoven právě tento rok. Ať už se tato svědectví mýlí nebo ne, jisté je jedno – divadlo vždy bývá obestřeno kouskem  tajemství, magičnosti i  krásných pochybností, a proto je při nahlížení do košaté historie souboru ponechejme i divadlu a divadelníkům v našem městě.

Nade vší pochybnost je ale prokazatelné založení Sokola v místní části Karolinina Huť, tehdy součásti obce Nový Hrozenkov, v roce 1911. Nově vzniklý tělovýchovný spolek,věrný Tyršovým myšlenkám, rozvíjí i duchovní obzory svých členů, a proto při něm vzniká i divadelní spolek. Svým divákům se soubor poprvé představil výpravnou hrou Otto Fastera z doby Kristovy o předehře a devíti obrazech Ben Hur. Mezi hlavní představitele patřili bratří Haverlantové a Marie a Anděla Joklovy. V následujících letech mohou diváci zhlédnout frašku se zpěvy a tanci Karla Fořta nazvanou Z českých mlýnů a také Tylovu báchorku Strakonický dudák.

První světová válka přerušila na čas činnost spolku, ale už v roce 1920 byla založena Dělnická tělovýchovná jednota (DTJ) s dramatickým kroužkem. Tento nový spolek vedený J. Burgerem nachází své útočiště v hostinci U Malíků, dnešní restauraci U Koníka.

Dalším významným letopočtem je rok 1930, kdy byl svépomocí postaven Dělnický dům a slavnostně otevřen představením Tylova Strakonického dudáka. Divadelní činnost se v Karolince utěšeně rozvíjí až do roku 1939, kdy pod vlivem válečných událostí dochází k rozpuštění všech spolků a korporací a následné konfiskaci jejich majetku. Léta II. světové války pak nadobro znamenají přerušení divadelního života. Kde je ovšem zaseto semínko touhy přinášet z ochoty radost druhým i sobě, nemůže ani tvrdý útisk a násilí natrvalo tuto touhu zničit. Osvobození vlasti znamená nové nadechnutí se karolinských ochotníků k další práci a rok 1945 přináší nejenom obnovení divadelního života v Karolince, ale i sloučení divadelního spolku Sokola se spolkem DTJ. Oporami takto nově vzniklého uskupení se stávají Karel Tylšar, Jan Konvičný, Štěpán Konvičný, Božena Kopalová, režiséři Jan Čeněk a Jan Matyščák, dále Josef Šmuc, pánové Hamšík, Jaroš, Kozáček, Orság. Jednou z prvních společných her tohoto souboru byla hra Ladislava Stroupežnického Naši furianti.

Rok 1947 je významným mezníkem v dějinách města.  Dříve Krolinina Huť, součást Nového Hrozenkova, se stává samostatnou obcí s poetickým  názvem Karolinka. Počátkem 50. let už stávající prostory dělnického domu novým potřebám divadelníků nestačí, a proto se rozbíhá přestavba této budovy a je dostavěno jeviště, jehož prkna pak po další léta budou znamenat svět karolinských ochotníků i jejich diváků. Na podzim 1953 se otevírá opona a Karolinští pak uvádějí jak soudobé divadelní novinky (hra Stiilfordův objev Oldřicha Daňka), tak klasiku ( Jiráskova Lucerna, Moliérův Chudák Manžel). Kmenovými členy jsou v tomto období Karel Tylšar, Jan a Štěpán Konviční, pan učitel Dušek, později Libuše Niebauerová, Václav Krét, Miroslav Polášek, pan učitel Holešovský, Jana Eichnerová a jiní. Režisérskou osobností souboru se pro následujících více jak dvacet let stává pan učitel Jan Matyščák. Jeho první setkání s Furmanovovou hrou Čapajev v roce 1959 otevírá mnohaletou slavnou tradici karolinských divadelních festivalů, na kterých se na domácím jevišti scházejí špičky divadelnictví vsetínského regionu. Později se věhlas a úroveň přehlídky rozšíří natolik, že získává rozměr mezikrajového setkávání divadelníků z Moravy, Čech i Slovenska.

Šedesátá léta se pro soubor odvíjejí v duchu  následujících titulů: Zbloudilý syn E. Ranneta, Liška a hrozny G. Figueireda, Svatba sňatkového podvodníka O.Daňka, detektivní hry Hrdinům slzy nesluší V. Šubrta a Signál k vraždě M.Doyla, v režii J. Konvičné je nastudována komedie S.O´Hary Oženit se je vždycky riziko.

Přelom šedesátých a sedmdesátých let představuje pro soubor příliv nových skvělých talentů. Do souboru přicházejí Jan Orság, Leoš Malina, Libor Křenek, Stanislav Šulák, Marie Šustková, Antonín Bitala a další. Soubor pak pro své diváky připravuje Karvašův Meteor, Holbergova Jeppeho z vršku, pan Matyščák se po letech vrací k Čapajevovi a po uvedení Thomasovy Charleyovy tety opět volí osvědčenou Šubrtovu hru Hrdinům slzy nesluší. Svoji mnohaletou záslušnou práci ve prospěch divadla v Karolince uzavírá pan Jan Matyščák v roce 1976 režií hry Ivana Bukovčana Luigiho srdce. Nadále už mohou Karolinští milého, šedovlasého pána s nehasnoucí jiskrou v oku potkávat v hledišti divadla, jak drží palce všem svým pokračovatelům, kteří Thespidovu káru tlačí dál.

Silné divadelní zázemí v Karolince v sedmdesátých letech vyústí nejenom v účast na národních divadelních přehlídkách, ale vede i ke vzniku a rozvoji dětského a mládežnického divadla. V roce 1973 mají dětští i dospělí diváci možnost zhlédnout v režii Leoše Maliny pohádkovou hru o bohaté statkářce Štědříčkové a jejích rozmazlených dcerách nazvanou Moudrá ševcová. Paní učitelka Janalíková pak v letech 1975 připravila svižnou komedii autorů  Oubrama a Nováka Strašidlo Bublifuk a v roce 1978 poeticky laděnou Hodanovu pohádku Zelená perla napsanou na motivy Andersenovy Malé mořské víly.

V předchozích letech soubor ušel  obrovský kus cesty a jeho členové se rozvinuli v mimořádně talentované herce. Účast na národních přehlídkách plně potvrzuje, že vyzrál ve špičkové uskupení a v roce 1977 se započne spolupráce s profesionálními umělci. Pomyslné režijní taktovky se ujímá mladý talentovaný herec zlínského divadla Jan Honsa, ve kterém členové nacházejí nejenom vynikajícího učitele, ale i výborného přítele a kamaráda. Pod jeho režijním vedením nastudují Vasiljevovu hru Nestřílejte bíle labutě, která pak při hodnocení na národní přehlídce vyvolá mezi porotci a diváky vášnivé diskuse. Jednoznačným potvrzením kvalit souboru se v následujícím roce stává Klicperův Hadrián z Římsů. Soubor s ní po příčkách divadelních přehlídek vystoupá až na pomyslný Olymp – Jiráskův Hronov. Těsně před uvedením hry na této přehlídce v roce 1978 přichází pro soubor zdrcující zpráva, Jan Honsa ve svých nedožitých pětatřiceti letech tragicky umírá při automobilové nehodě. Soubor se rozhodne nadále nosit ve svém názvu právě jeho jméno.

Svého žáka Jana Honsu pak vystřídá učitel, prof. Alois Hajda, který jej do souboru přivedl. V jeho režii soubor téhož roku uvede Hrubínovu Křišťálovou noc, rok po něm se režie ujímá zkušený herec zlínského divadla Antonín Navrátil, díky kterému má soubor možnost vyzkoušet nové divadelní postupy v dramatizaci Čapkovy Války s Mloky. Následující rok opět Alois Hajda  sahá po klasice a na jevišti nechává ožít svatouška Tartuffa a jeho další spoluhráče.

V letech 1982 – 1987 do souboru přichází další mimořádná osobnost, vynikající herec, režisér a dramatik Karel Semerád. Hned první jeho inscenace Hrabalových Ostře sledovaných vlaků vyvolá obrovskou odezvu u hronovského publika a soubor, unavený dvěma velmi náročnými představeními, přidává na prosby organizátorů neplánovaně představení třetí, aby uspokojil nadšený zájem diváků ze všech koutů tehdejšího Československa. S Karlem Semerádem přichází mezi Karolinské experimentátor a divadelní ekvilibrista. Hned další  sezona je provázena řadou neuvěřitelných, dodnes živých vzpomínek zúčastněných aktérů, kdy na různých místech Karolinky vznikaly filmové dotáčky do připravované premiéry Dobrého vojáka Švejka. Filmový pás k inscenaci naštěstí zachoval půvabné scény zachycené okem kamery. Jen zasvěcení ale vědí, jak těžké bylo nerušit hlasitým smíchem důstojnost posledních chvil arcivévody a jeho choti v Sarajevu, když Dana Králíková s Miroslavem Frydrychem v krásných kostýmech seděli na desce položené přes dva sudy a svorně se kymáceli, aby vytvořili iluzi jízdy auta z dob starého mocnářství. Ve stejně odvážném a experimentujícím duchu se odvíjela práce také v následujících  sezonách, ať už to bylo na hře bratří Čapků Ze života hmyzu nebo v Aristofanově Míru, který byl přenesen z antického Řecka přímo do valašských dějových reálíí s využitím tradiční hudebnosti a zpěvnosti souboru. Po Ostrovského hře I chytrák se spálí přistoupil režisér k inscenaci vlastního textu Blatník. V roce 1988 přebírá režii v Karolince další z velkých osobností profesionálního divadla. Miroslav Plešák, tehdejší dramaturg zlínské scény, zde inscenuje divácky úspěšnou a porotou oceňovanou Těžkou Barboru Voskovce a Wericha a o rok později valašskou pohádku Marie Kubátové Jak sa chodí do světa za ščestím. S touto hrou se dostalo souboru mimořádné pocty – stanout na jevišti profesionálního divadla, Divadla bratří Mrštíků v Brně, a vyslechnout si pochvalná slova autorky, spisovatelky Marie Kubátové, jejíž kořeny po matce sahají k nám na Valašsko.

Osmdesátá léta jsou důležitá v novodobé historii souboru, protože v herecké složce se formuje sestava nynějších předních členů. Jsou to manželé Josef a Dana Králíkovi, Zdenka Pinkavová, Marie Chovanečková, Marcela Davídková, Marie Billová, Jaroslava Válková, Josef Krét, Zdeněk Zapalač, Rostislav Šuchma, Jaroslav Šinkmajer, Marie Kučerová, koncem osmdesátých let přichází do souboru ze Vsetína Miroslav Urubek a později se do práce zapojuje René Vrchovský. Se souborem mladých pracuje Libor Křenek a pro diváky v letech 1986 a 1987 připravil Werichovy pohádky A moře, strýčku, proč je slané a Královna Koloběžka.

Počátek devadesátých let by se dal charakterizovat jako přehlídka režisérských osobností a jejich režijních rukopisů. V roce 1991 inscenuje Alois Hajda Kainarovu hru s hlubokým lidským poselstvím Nebožtík Nasredin, následuje Šamberkova fraška Jedenácté přikázání v Semerádově moderním, netradičním hávu. I v následujících letech soubor hledá režiséra, který by jej mohl formovat s dlouhodobější perspektivou a vtiskl mu jistou osobitost. Toto období překlene režií „z vlastních řad“ a uvádí Hubačův Dům na nebesích v režii Libora Křenka. Po něm režisérské křeslo obsadí opět Mirek Plešák a uvádí se souborem Kunderovu hru Jakub a jeho pán  a posléze Jiráskovu Lucernu. Devadesátá léta znamenají v souboru, ale i ve společnosti období velkých změn a s nimi spojených nejistot. Zdá se, jako by s divadlem, které bylo v restituci navráceno původním majitelům, ztratili i členové souboru kus pevné půdy pod nohama, své útočiště, které bylo svědkem všech jejich dosavadních uměleckých snažení i lidských setkávání. Kulturní stánek je uzavřen a souboru nezbývá než se uchýlit do provizoria mateřské školky a zde pracovat. Své premiéry uvádí v sousedním Novém Hrozenkově. O to více si váží karolinských diváků, kteří jej neopustili a v hojném počtu  si za ním nacházeli cestu i sem. V průběhu tohoto desetiletí  postupně odcházejí výrazné osobnosti, jako jsou Antonín Bitala, Jaroslav Šinkmajer, Leoš Malina, Libuše Niebauerová, Jan Orság, Václav Helis, Marcela Davídková, Manželé Scharfovi, Rostislav Šuchma, Zdeněk Zapalač a Stanislav Šulák.

A jaká je současnost souboru? Jeho úspěšné cesty dnes formuje člověk mladý, valašskomeziříčský rodák, profesionální režisér Martin Františák. Ač v té době třicátník, stojí za jeho jménem kritikou vysoce ceněné inscenace v Brně, Zlíně, Uherském Hradišti, Hradci Králové, Ostravě i jiných scénách.  Do Karolinky přichází s jasnou koncepcí – první hrou bude Maryša bratří Mrštíků (2003), ale ta naše, valašská, a to ve všech ohledech, ve valašské zemitosti, syrovosti, v dialektu, v písni i v krojích. Ke spolupráci přizve zpěváky a tanečníky souboru valašských písní a tanců Jasénka, kteří pozvedají jindy ryze činoherní představení do roviny folklórně taneční a silně baladické. Protože Maryša v režisérově pojetí není jen konzervovanou podobou dramatu z konce předminulého století, ale i silnou výpovědí směrovanou k dnešku, objevuje se v nejvypjatějších momentech inscenace i hudba ryze současná, hudba Jiřího Bulise i dalších autorů.

Po premiéře se Maryša vydává na cestu přehlídkových klání. Po úspěchu v Otrokovicích je nominována na národní přehlídku FEMAD Poděbrady. Zde zaujme porotu natolik, že je z dvaceti jedna souborů na prvním místě doporučena na Jiráskův Hronov. Bez povšimnutí nezůstávají ani herecké výkony.  Inscenací Maryši se po letech soubor opět vrátil na prkna bývalého jeviště, do prostor posvěcených mnohaletou divadelní tradicí.V budově nyní Valašského národního divadla, jehož majitelkou je členka souboru paní Marie Chovanečková, karolinští ochotníci navazují na někdejší slavnou éru a nacházejí zde své znovunabyté „doma“.

Protože řada původních členů souboru s divadlem skončila, případně odešla do hereckého nebe, bylo nutné získat nové herce. Ze Vsetína přivádí Miroslav Urubek své odchovance, členy Divadelního souboru Masarykova gymnázia Vsetín, Zdeňka Trčálka, Martina Metelku, Michaelu Jurajdovou-Metelkovou a Jaroslavu Himmerovou, z Jablůnky přichází na rok Daniela Hanáková a z Halenkova Jan Václavík, následně pak přišel i Jindřich Sábl z Hovězí. Po premiéře „Maryša s vůní valašské slivovice a aj v tej valašskéj řeči hraná,“ jak ji výstižně charakterizoval člen organizačního štábu letošního Jiráskova Hronova, dobývá úspěchy a dostává se na přehlídku nejvyšší.

Divadelníky „svého srdce“ našel Martin Františák právě v Karolince a oni tak svého režiséra. Svědčí o tom fakt, že jim pro letošní sezonu napsal hru „přímo na tělo“. Karolinským amatérským umělcům se tak dostalo té cti poprvé vdechnout život postavám Františákovy hry příznačně nazvané Doma (2005).

Mimořádným oceněním našeho snažení jsou slova vedoucího Katedry teorie a kritiky pražské DAMU, prof. PhDr. Jana Císaře, CSc. pronesená na závěr přehlídky v Poděbradech:

Hra „je vklíněna do naprosto  konkrétní  reality, beskydské přírody, lidských vztahů a osudů lidí tohoto kraje, do jejich nářečí. Vlastnost amatérského divadla, již jsem na počátku nazval „sousedskostí“ se tu projevuje jako mateřština. (…) Mateřština jako naprosto přirozené splynutí s minulostí i přítomností, fyzickou podobou i duchem místa, v němž žijeme a jenž je nám domovem, celým naším bytím. O tomhle hrají ochotníci z Karolinky. (…) Ptají se naléhavě po smyslu života, po změnitelnosti či nezměnitelnosti osudu, jež je člověku určen dědictvím po předcích i syrovou naléhavostí dnešní sociální reality. (…) Martinu Františákovi, jenž je tvůrcem (profesionálním) scénáře, scény i režisérem se spolu s pozoruhodně nejen stylově vyrovnaným, ale postavy  pevně a skoro sochařsky tvarujícím hereckým  kolektivem podařilo zatím nejdále posunout tu hranici, jež fikcí rozšiřuje smysl inscenací míněné reality. K otázce jaký život nám byl dán minulými generacemi a jak s ním dnes nakládáme, jak jej udržujeme či ničíme. (…) Kdyby XIV. Národní  přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla nepřinesla nic jiného než inscenaci Doma, mohla by být považována za úspěšnou. Neboť je to událost, která přesahuje hranice amatérského divadla.“

S touto hrou soubor sklidil nebývalé ovace na Jiráskově Hronově a dostal se i do ankety českých kritiků a divadelních teoretiků vyhlašované Divadelními novinami. Ač jde o soubor amatérský a anketa je určena představením profesionálních divadel, přisoudili mu odborníci šesté místo republice. Tuto mimořádnou inscenaci natočila jako jediné amatérské představení i Česká televize a do svého repertoáru ji zařadilo i Národní divadlo v Praze.

Následovala inscenace hry Nevěsta (2009), inspirovaná osudy matky a dcery ze Santova, která vynesla souboru naprosté prvenství mezi amatérskými soubory v republice.  S touto hrou pak soubor vyjel reprezentovat Českou republiku na mezinárodní divadelní festival do norského města Tromsø, kde se pod záštitou norské korunní princezny Mette-Marit uskutečnil světový festival amatérského divadla „Dialog 2011“. V konkurenci 21 nejlepších souborů z celého světa zde sklízel ovace mezinárodního publika.

Pod režií letošní inscenace Adventu (2015) na motivy románu J. Glazarové ale M. Františák podepsán není. Stal se uměleckým šéfem Národního divadla v Brně a pracovní povinnosti mu nedovolily náročné zkoušení se „svým“ souborem. Režie se tedy na jeho doporučení ujal herec Městského divadla Zlín Gustav Řezníček, který soubor dokonale zná z jeho předchozí tvorby a našel v něm zalíbení.

Soubor s více než stoletou historií v tomto čase tvoří zhruba 20 členů, kteří pocházejí z různých koutů Vsetínska – kromě Vsetína a Hovězí z Valašské Polanky, Halenkova a z Karolinky, kde donedávna také působil.

 

Prvenství souboru:

  • jako první amatérský soubor v republice zařazen mezi profesionální divadla do ankety pořádané divadelními kritiky nazvané Inscenace roku. V ní skončil se svou inscenací šestý, a předstihl tak řadu vynikajících českých profesionálních scén,
  • jako jedinému amatérskému souboru natočila jeho inscenaci Česká televize a odvysílala v cyklu Divadlo žije, ( http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10123626773-doma/40723310005  )
  • jako jedinému amatérskému divadlu uvedlo jeho hru Národní divadlo v Praze, kdy v rolích amatérských herců vystoupili umělci jako L. Švehlík, L. Mrkvička, J. Boušková, J. Preisová, B. Bohdanová aj.
  • jako jediné amatérské divadlo hostovalo na řadě profesionálních scén – Činoherní divadlo v Praze, Divadlo na provázku Brno, Divadlo Petra Bezruče Ostrava, Městské divadlo Zlín, Slovácké divadlo Uherské Hradiště, Olomouc aj.
  • jako jediné amatérské divadlo dostalo pozvání na hostování na festivaly do Chorvatska, Maďarska, Německa, Slovenska, Norska aj.
  • jako v jediném amatérském divadle hrala nositelka Ceny Thálie,
  • jediné amatérské divadlo, se kterým divadelní mág J. A. Pitínský natáčel více než rok časosběrný dokumentární film. (http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10169715607-nevesta-kvetouci-aneb-baso-na-valassku/308295350260004/